DOKSY vs. PRŮHONICE 1 : 2 ( 1 : 0 )
Docela slušná režie! Každý nás varoval: „Doufejte, že nebudete hrát v Doksech v posledním kole o záchranu!“ V půlce dubna jsme na Doksy ztráceli nějakých osm, devět bodů a vypadalo to, že se tak opravdu nestane ;-/.. Upřímně řečeno, pro mě nepochopitelné kolik bodů tým z Kladenska získal. Rád bych řekl, se vší pokorou, ale tam víme, že mě trošku tlačí bota.. Po podzimním zápase jsme s klukama říkali, že je to nejhorší mančaft v soutěži a my s ním doma prohrajeme! Nutno přiznat, že se soupeř na jaře zlepšil. Zpět tedy k závěrečnému kolu. Na 11. příčce Doksy 37 bodů, 12. Průhonice 35 bodů, 13. Kutná Hora 35 bodů a horší bilance s námi. Předpoklad před zápasem – padají čtyři, možná pět týmů. Zkráceně: vyhraješ a jsi zachráněn, prohraješ a padáš!
A začal mač. Tři minuty na balónu, jedna ztráta, nákop soupeře do křídla, tam prodloužení hlavou na Galbavého, jenž si se zkušeností 150-ti ligových startů posune do vápna, dobré krytí míče – kontakt se Šustičem – penalta. Jirka sice pětku vyráží, ale na opakovanou dorážku už nedosáhne – 1:0! Začátek, jak ze špatného filmu. Co teď? Nic. Máme celý zápas na to, něco s tím udělat. Zase se projevil charakter týmu. Pokolikáté to musejí kluci zvládnout?! Prakticky každé jarní kolo = play off.. Sám jsem byl překvapen, jak hráli. Prakticky domácím nepůjčili kuličku a ty šrouby utahovali a utahovali. Jakoby se hrálo druhé, třetí kolo – žádná panika! Stejně tak v hledišti náš kotel jasně předčil dokeský! Teď už můžeme říct, že je dobře, když Adam ve vápně přestřelil, Štěpi hlavou minul, Obrovi odražka nesedla. Kdyby totiž něco skončilo v brance, patrně bychom přišli o koncovku snů..
Druhý poločas byl určitě vyrovnanější. Domácí se zlepšili v pohybu a postupem času si vytvářeli šance. Svým způsobem pochopitelně, protože jsme museli hru začít otevírat. Jak už to bývá, když prohráváte, čas letí neúprosně. V 60. minutě jsme tedy začali připravovat střídání. Méza nám tak trochu začal šlapat vodu. Žádná vhodná chvíle na rošádu, a tak neúnavný Vosič centruje z levé strany a nachází přesně. Koho? Mezečka! Ten potvrdil: „Když nemůžeš, přidej..“ a procpal se před svého strážce – 1:1!! Střídáme tedy hrdinu okamžiku. Na hřiště benjamínek Rosťa – docela křest ohněm.. Pozornost však na sebe strhnul další mladíček v naší sestavě – Jirka ‚Pjatoček‘ v brance. Kluk, který přišel v zimě, aby nám pomohl na trénincích se stal hlavním hrdinou vyvrcholení sezóny. Od 80. minuty vychytal minimálně 3x Galbavého (patrně nejlepší hráč sobotního odpoledne) z bezprostřední blízkosti a ponechal nás ve hře až do finále. Další příběh této sezóny na sebe nenechal dlouho čekat. Ne úplně doléčený Jemi, vrátivší se do sestavy po pěti zápasech, jde na hřiště na posledních dvacet minut. Možná jeho poslední zápas. V 85. si naskočí na další centr Vosiče a erupce nadšení mohla propuknout naplno – 1:2!!! Aby toho nebylo málo, Jirka v poslední minutě vytáhne ještě střelu ze šibenice a je HOTOVO!!
NÁDHERA!! ÚLEVA!! ZÁCHRANA!! EUFORIE!! Těžko tady popisovat slovy všechny pocity, použiji tedy větu, kterou mi řekl Adis večer u piva : „Trenére, takhle dojatej jsem z fotbalu nikdy nebyl!..“
To, že se nakonec vinou postupů, nepostupů, nepřihlášení či odhlášení, zachránily i Doksy, je úplně jedno. My si to vše vyhráli na hřišti a že to bylo po podzimu kua těžký!!..
DÍKY VŠEM!! Rozvedu příště.
Teď můžeme jet na dovolenou…