Blíží se nová sezóna a já úplně neuzavřel tu minulou. Ani v sobě. Píši tedy víc řádků o věcech, které mi přišlo dobře, abych napsal. Kdo není zvyklý číst, ať se dál netrápí – je to delší. Info o přípravě je úplně dole.
O pravdě
Během letošního ročníku jsem byl rozhodnut napsat článek, kde bych pojmenoval věci pravými jmény. Prapodivností se událo, ať už na svazu, nebo u nás, až až. Moje moudrá Adélka často říká: “ Vykašli se na to, tím způsobem, jakým to podáš, nikdo tu pravdu stejně nepřijme. Dej tomu čas. Pokud ten či onen není úplný id..t, tak si k tomu časem přijde..“ V tom jí musím dát za pravdu. I když za mě? Pravda jen jedna..
O sezóně
Další z důvodů, proč nechci poukazovat na různé debility, protože bychom spadli do nějakých negací a to po tomto ročníku by to byla vlastně již zmíněná debilita. O historicky nejúspěšnější průhonické sezóně by se negativně psát nemělo (resp. nechci). Přitom po postupu do přeboru jsme se nerozjeli úplně parádně. První bod získali v 6. kole, podzim zakončili s body deseti a krčili se na posledním místě tabulky. Nakonec z toho byla jarní jízda, zakončená vítězstvím v poháru a prakticky suverénní záchranou v soutěži – 14. Horky nad Jizerou (poslední sestupující) skončily 9 bodů za námi. Už jsem slyšel názory, že vlastně byla poslední dvě vítězství zbytečná. Já si to nemyslím. Za prvé; ta euforie, když dal v Doksech Jemel gól na 2:1 a Jirka vytáhl poslední střelu ze šibenice, ta se musí zažít! Za druhé; nikdo nemůže říct, že bychom si to neuhráli na hřišti, tak to kua uhráli! Za třetí; neskutečné zkušenosti, které si nekoupíte ani jako hráč, trenér, funkcionář.
O hráčích
Tady bych se mohl vrátit do prvního odstavce a byli bychom u té mojí pravdy. Neudělám to, vlastně zase čas ukázal.. (Jen pro vysvětlení: hráčům často zdůrazňuji, jak výbornými jsou fotbalisty, že můžou vyhrát každý zápas a jediné, co nás sráží a poráží jsme jen my sami..) Na podzim jsem psal o letních odchodech, někdy pochopitelných, někdy méně, ale každý hráč má právo se tak rozhodnout. V 99% je to ztráta nejen hráče, ale i kluka, osobnosti, se kterou navážete i jakýsi citový vztah. Říká se, že když má někdo víc dětí, vždy má jedno nejraději a může se snažit sebevíc, aby to tak nebylo, protože ví, že to není spravedlivé. U mančaftu je to podobné – s někým si sednete na první dobrou, s někým to trvá déle, s někým ten společný čas jen tak sdílíte a někdy tou cestou prostě spolu jít nechcete. To ale neznamená, že ta ztráta nemrzí, i když to zrovna není to vaše nejoblíbenější dítě. Z prozaických důvodů v pocovidové hráčské krizi to platí dvojnásob. To jsme tedy u odchodů. Možná DVANÁCT. Příchodů PĚT a přesto superjaro. V soutěži, kterou někdo vůbec ještě nehrál, anebo ji hrál po delší době, protože se tam musel s Průhonicemi nejprve dostat. Čemuž přičítám i jeden z důvodů mizerného podzimu – adaptace na soutěž. Plus samozřejmě moje chybné trvání na tom, že musíme každého přehrát a ještě to má trochu vypadat. Naopak dva zásadní aspekty, které nás dostaly až na pomyslnou „bednu“ jarní tabulky, je zapracování na fyzice a hlavně neskutečná soudržnost a disciplína týmu. Většinu jara jsme odehráli ve dvanácti, třinácti hráčích. Kluci makali, rvali se s nepřízní osudu (zranění, rozhodčí, nebo jednoduše smůla) a nakonec třešinka v podobě pohárového vítězství. Bez soudržnosti by toho tolik nenatrénovali, protože trénink v devíti není úplně to, co vás naplňuje. Bez disciplíny bychom to nemohli v těch dvanácti, třinácti hráčích odehrát a uhrát, protože bychom byli vylučováni, kopalo by se proti nám mnohem více standardek atd. Myslím, že jsme dostali jednu, dvě karty za „řeči“!! To je unikát! V zápasech, kdy hrajete v absolutním emočním vypětí, protože musíte stále jen vyhrávat?! V zápasech, kdy udělá rozhodčí chybu, která vás může stát sezónu. V zápasech, kdy Štěpimu je odpískáno téměř vše, naopak na něj mizivé procento a on znovu postaví těch 202 centimetrů a prakticky bez reakce jde znovu svádět další souboje s obránci, kteří hrají dospělý fotbal o dvanáct, patnáct let déle a prošli ligou, druhou, třetí.. Stejně tak Adis, když je po dvaceti minutách okopanej, jak erteple, tak jen zakroutí hlavou, něco sice zabrblá jabloneckým nářečím (rozhodčí nezná :)) a za chvíli nasadí housky stejnému hráči znova. O klucích v obraně (Bury, Jemi, Medy, Obr, Šustič..), pro které je kolikrát těžké rozklíčovat nastavený metr, se nemusíme ani bavit, ale zase bez karty!!! Z mého pohledu zaslouží hráči absolutorium, minimálně za jarní část, i když já byl paradoxně spokojen i některými prohranými podzimními zápasy. Hrát je na jaře, už bychom je neprohráli, ale to je samozřejmě spekulace..
Tady musím poděkovat i hráčům z béčka i klukům, kteří odešli v průběhu ročníku. Vlastně poděkuji i těm, kteří se ztratili, zase zkušenost..
O loajalitě
Loajalita mi přijde jako vlastnost, která se tak trochu vytrácí, nebo je někdy zaměňována za podlézavost. Já si loajality jako takové ohromě vážím, ale tady samozřejmě zmiňuji loajalitu vůči mě a Průhonicím.
Jmenovitě zmíním tři osoby – Adélku, Honzika a Adise.
U prvního jména to nemusíme moc rozebírat. Jen snad mě napadá, že by mohla se jít trápit někam třeba za kulturou, místo toho jde „radši“ točit pivo v neděli odpoledne a odměnou jí je „klid“, protože když prohrajeme, minimálně do úterý jen nevěřícně kroutím hlavou..
Honza to má složité v tom, že je zdejší a někteří to mohou naopak brát jako neloajalitu vůči průhonickým. Výhodu může mít naopak v tom, kolik let (dvacet?) pracuje pro Spartak. Různá moudra bude muset poslouchat stále. Každopádně bez Honzika by se tu přebor nekopal.
No a Adam? Přišel se mnou před nějakými sedmi lety z Cholupic. Kluk, s talentem aspoň na 3. ligu, přestoupil do B.třídy. Samozřejmě, že nešel jen kvůli mě, mělo přijít víc hráčů. Někteří přišli časem (Bába, Jemi, Suky, Saty, Dombič), někteří s Cholupicemi spadli z přeboru a teď už většinou skončili s fotbalem.. Nicméně to má chlapec těžký. Občas poslouchá řeči, že ho protežuji. Potom zase kritiku na moje tréninkové praktiky. No a když mu to řekne borec, který prošel ligou, tak na tom něco bude. Jenže my se tady ten fotbal furt učíme. Máme tady hráče, kteří neprošli žádnou mládežnickou akademií. I když o těch si myslím své. A i ti, kteří prošli, nedají tři narážečky na dva metry třikrát za sebou.. No a stejně tady zatím zůstává. Vlastně s Koťasem je jediným, kdo je tu těch sedm let..
O sezóně 23/24
Čeká nás druhá sezóna v přeboru. Říká se, že bývá těžší. Já doufám, že nebude. Osobně si myslím, že to ani nejde. Naopak jsem přesvědčen, že bude kvalitnější. Nevím samozřejmě, jak sestup poznamená týmy, které spadly, ale všechny tři postupující mají kádry, ambice, rozpočty na vršek soutěže. Nám skončil Jemi s Vosičem. Pilíř obrany Bury se také rozhoduje. Snažíme se ho přesvědčit, aby nám ještě pomohl. A teď veselejší info. Vrací se do útoku Bury, který si na rok odskočil. Povedlo se nám udělat Viktora Žampu, což by směrem dopředu mělo docela fungovat. Tři hráči jsou ještě v jednání, především do obrany, v ofenzivě budeme opět nepříjemní. Víc šancí bude dostávat Rosťa Janovský, pokud se mu bude chtít a nebude to bráno, jako vykrádáni dorostu:))). Pryč od toho, řekl jsem pozitivně.
O fanoušcích
Tak tohle je bomba!!!! Je něco neskutečného, kolik lidí chodí a co víc, kolik jich vyjíždí i třeba 90 kilometrů na zápasy ven. Jestli je něco, na co můžeme nalákat hráče z Prahy, tak je to právě atmosféra. Kotel, bubny, choreo a co je pro mě úplně nejvíc, je děkovačka po prohraném zápase! To je člověk rád, že je v Průhonicích! Díky moc!!
Jako malé poděkování, zveme všechny průhonické fanoušky na dvě pivečka. Jedním si po zápase připijeme na sezónu uplynulou a druhým na tu budoucí. „Přípitek“ se bude konat v neděli 23.7. po zápase s Kunraticemi.
PRŮŮŮHONICE tatátatata!!
Přípravné zápasy:
22.7. 10:30 HOSTIVAŘ – PRŮHONICE (hř. Hostivař)
23.7. 17:30 PRŮHONICE – KUNRATICE (hř. Průhonice) 6.8. 17:30 DOLNÍ BŘEŽANY – PRŮHONICE (hř. D.B.)
30.7. v 17:00 vyzveme v předkole MOL CUPU vloni třetiligový SK BENEŠOV
Rudolf Kahle – trenér A týmu